Od první klubové akce v našem vlastním studiu Faraji nás dělí jen pár dnů. Je to AVB milník, který vybízí jak k reflexi cesty k otevření vlastního prostoru, tak i našeho vnímání klubového prostoru jako takového.
Před deseti lety, kdy AVB vzniklo (ano, AVB bude mít v létě kulaté narozky), respektive před sedmi lety, kdy jsme začali pořádně dělat akce Banket, jsme kromě mlhavé představy “bylo by super mít vlastní klub”, kterou měl asi v určité fázi kdekdo, moc nepočítali s tím, že se to někdy stane. Nešlo nám o nic víc, než o možnost hrát v Ostravě UK bass a využít množství volného prostoru v (post)industriálním městě. Až s odstupem vyšlo najevo, jak moc nás v tomto ovlivnilo něco jako meta rave odkaz. Open-air, lidi, hudba, urban space as a playground, proluky, (post)industrial, “Detroit“. Bylo to úsměvně naivní.
Dostatečně silný zvuk na akce venku jsme neměli, takže přišlo zadlužení a nákup vlastního, mobilního soundu. Na klub tehdy nemyslel nikdo. Měli jsme město plné proluk a nevyužitých prostor, kde hudba nikoho rušit nebude, proto jsme se vydali cestou víceméně legálních site-specific akcí. Když nebude koho rušit, neměl by přece být problém se s majitelem nemovitosti domluvit. (I)legální rave tehdy nebyl trendy. Za několik let se nám podařilo udělat pěkných pár akcí jak venku, tak uvnitř. Počáteční naivita musela nutně narazit na své limity. Ne, majitelé nemovitostí nechtěli dělat site-specific UK bass akce se symbolickým nájmem. Místa začala docházet stejně jako energie nutná pro jejich zprodukování od A do Z, které si Bankety často žádaly. Ve stejné době jsme se seznámili s rodícím se pražským fenoménem Ankali.
Ankali přitom nebyl první klub, do kterého jsme v Praze za hudbou chodili. “Steampunkový” Cross a minimalistické Neone nám byly oproti techno Ankali hudebně bližší. Pro ucelenější obraz pre-Ankali Prahy je nutné zmínit ještě například one-off akce v MeetFactory na Smíchově nebo na nákladovém nádraží Žižkov. Všude tam se dělaly skvělé věci. Hlavně strohé pojetí Neone bylo první velkou klubovou inspirací. Nicméně možná kvůli nepravidelnosti programu a dispoziční roztříštěností v případě Crossu, respektive vlivem omezeného prostoru a ukončením provozu v případě Neone, jsme jako skutečný klubový fenomén začali vnímat až Ankali.
Možná to byl jen dobrý marketing, nicméně minimalisticky pojatý prostor, tma, žádný Excellent branding ani super hot Redbull hostesky (tohle nebyl případ ani výše uvedených míst), skvělý zvuk, zákaz focení a svatá trojice, co se dispozic klubu týče, ve formě stage, oddělený bar a chillout si nás získaly. Byl to zmiňovaný meta rave v kostce. Místo, kam se chodí za hudbou a kde se platí vysoký vstup, který garantuje, že nebude tolik potřeba jít do kompromisů s gastrem. Bez nutnosti platit akci hlavně z výdělku na baru výměnou za nízký vstup, což v Ostravě byl a možná ještě stále je převažující party koncept (daný tím, že v podstatě žádné z míst, kde se v Ostravě tou dobou nám blízká hudba hrála, prostě nefungovalo jako klub), pak vypadá celý večer jinak, protože se crowd tak moc nevylije. Ve tmě doplněné o zákaz focení, absenci brandingu a normální, lidskou security se člověk cítí aspoň v rámci možností safe. Žádný content do stories se tvořit nebude. Potřeba řešit jak kdo vypadá, pak trochu ustupuje do pozadí ve prospěch hudby, která nehraje druhé nebo třetí housle ve formě muzak pro pokec nebo content na sítě. Na baru se dá mluvit, a když je člověk moc nebo jen má hlasité hudby dost, může se uklidit do chilloutu. Tehdy jsme poprvé začali pošilhávat po možnosti mít podobné místo v Ostravě, aniž bychom měli konkrétnější představu, kdo to zaplatí (osvícení vlastníci nevyužívaných nemovitostí asi ne) a kde by mělo být. Místo na klíč, které nebude třeba vždy ve větší nebo menší míře zprodukovat jako Bankety. Začalo nám docházet, že nám při produkci site specific akcí chybí energie na řešení koncepčnější hudební dramaturgie.
Někdy tou dobou začala naše snaha přenést prvky fungování Ankali nebo jakéhokoliv podobného klubu (dnes už například Jasná 1 ve Varšavě nebo pražský Fuchs/Bike Jesus) do Ostravy, která byla postupem času čím dál bolestivější. Při domlouvání akcí se nám nedařilo se na těchto zásadách shodnout a navzájem se pochopit. Možná jsme je nedokázali dobře popsat. Možná jsme byli v jejich prosazování příliš striktní a možná je taky nikdo kromě nás v Ostravě nechtěl. Výsledkem byla narůstající frustrace na naší straně, vyhraněnost a kritika vůči okolí, kvůli kterým jsme se postupně dostali do téměř úplné izolace.
Tehdy nám došlo, že jedinou možnou cestou je pro nás vlastní prostor, který nám jako vlastníkům /správcům jednotky klubové infrastruktury dovolí realizovat naši komplexní vizi klubu, akcí a klubové hudby. Přestali jsme téměř úplně hrát nebo dělat akce a do vzniku vlastního prostoru jsme za posledních několik let dali naprostou většinu své energie. Další rovinou byla snaha o konstruktivní krok směrem od kritiky okolí k něčemu konkrétnímu. Tady to je, takhle to chceme dělat my. Faraji studio je nejblíže naší představě, jak by věci měly být.
Oproti jistému alibismu jednorázových akcí získáváme permanentní, fyzickou subjektivitu se sídlem na Fráni Šrámka 5 se vším, co k tomu patří. Tam budeme opakovaně dělat akce, na kterých i mimo ně nás budete moct potkávat. Z hlediska kritiky se stáváme mnohem uchopitelnějším subjektem. Už nejsme tam někde v cloudu one-off akcí. Víte, kde nás hledat. Budete-li chtít, můžete přijít a říct nám, co všechno děláme špatně. Pochopíme to. Rozhodně toho nebude málo.
Na tomto místě se hodí zmínit, že podobná proměna jednorázových akcí na to, co je dnes Ankali - klub s pravidelným, kvalitním programem - podle nás zásadním způsobem transformovala pražskou klubovou scénu, která se tehdy vyznačovala spíš sporadickými, byť kvalitními, akcemi.
Nereálná aspirace na to stát se ostravským Ankali? Nah, to vůbec. To by bylo hodně lame. Důležitá inspirace? To rozhodně.
Závěrem je třeba říct, že útěk ke klubovému elitismu je vždy aspoň do určité míry popřením rave, plebejských ideálů. Rave byl totiž podobně jako punk interní revoltou vůči zažitému přístupu k hudbě v rámci širší hudební formace (rave obrátil klubovou exkluzivitu vzhůru nohama), která postupně vytvořila vlastní sound. Se značnou mírou nadsázky se dá dívat na náš přesun od maximalistické vize Banketů k minimalismu hradu Faraji jako na opačný proces. Konec Banketů ani venkovních akcí to rozhodně neznamená. Víc než jistou neohraničenost Banketů teď potřebujeme spíš safe space Faraji.