arrow

Rave jako záblesky lepšího světa

24. 11. 2021 | Hardware, DLKT
Čas čtení
Čas čtení: 17 min.

Rave je natolik mnohovrstevnatý a komplexní fenomén, že se o něm lze napsat celou knihu, jak ukázal Simon Reynolds se svým počinem EnergyFlash, kterým jsme se podobně jako Hudbou ohně při psaní těchto článků notně inspirovali. Rave byl v prvé řadě minimálně pro bílé Evropany střet se zcela odlišným pojetím hudby a všeho kolem ní, a to ve skutečně masovém měřítku. Rave nebyl nikdy uniformním. Zahrnoval různé (pod)scény. Simon Reynolds v online přednášce uspořádané u příležitosti výstavy The Spirit of Rave v londýnském The Design Museum přirovnává tento mnohovrstevnatý charakter ke kmenům. Jakýkoli popis rave culture o rozsahu jednoho článku proto nemůže být jiný než neúplný. Z toho důvodu se omezíme na dění v Británii s cílem vypíchnout dle nás důležité body tohoto záblesku, kterého byla na přelomu 80. a 90. let ostrovní země svědkem.

Začneme možná ne úplně známým dělením celého období na dvě vlny. Import desek z USA, acid house, Ibiza a další zmínky, které se objevily hlavně v předchozím článku, se týkaly fáze první z let 1988-1989.  Druhé období probíhalo od roku 1990 do roku 1992. Přitom pro formování obecného povědomí o rave culture byla minimálně v Česku, ale pravděpodobně i ve zbytku Evropy, důležitá spíš druhá vlna, protože to byl právě rave z této doby, který se ze Spojeného království podařilo vyvézt na kontinent. Uvedené dělení samozřejmě není nijak absolutní a obě fáze se do jisté míry překrývaly, ale rozdíly byly patrné jak v hudbě a formě její produkce na akcích, tak především v (ne)existenci domácích producentů. Zatímco na konci 80. let byly rave parties napojeny na infuzi v podobě importovaných vinylů ze zámoří, začátek 90. let už zrodil zcela specifický zvuk pevně zakořeněný v domácí produkci, pro který se postupně vžil termín hardcore.

Chuligáni na éčku, acieed a urban exploration

Když se acid house dostal do Spojeného království, šířil se skrze černošské komunity a jejich soundsystemy. Pokud někdo chtěl takovou hudbu hrát, musel to dělat u sebe doma a proměnit svůj dům nebo byt během víkendu na klub. Větší akce musely probíhat v komunitních centrech nebo v kulturních domech, kde ovšem nebylo odpovídající ozvučení, takže bylo třeba donést vlastní soundsystemy, které byly pro černošskou hudbu stěžejní. Nic jako bělošská alternativní kultura do té doby neexistovalo. Když se v roce 1988 acid house rozšířil a odstartoval první rave vlnu, bylo to proto, že tato hudba přitáhla větší pozornost bílé majority, která začala pořádat akce a z undergroundu se stal postupně overground. Důležitou roli hrál v tomto procesu klub Shoom, kde své sny o nekončícím létě začala realizovat skupina DJs z Ibizy, jak bylo popsáno v předchozím článku. Přestože měl acid house ve Spojeném království černošské kořeny, nelze importérům z Ibizy upřít eklektičnost, kterou do rostoucí scény vnesli a která ji bezpochyby ovlivnila. Noci na Baleárských ostrovech, kde se hrálo venku pod hvězdami, se vyznačovaly mixováním house desek s různými jinými žánry, které spolu s ním fungovaly.

Shoom nebyl velký prostor a fungoval do značné míry komunitně. Návštěvníci zpočátku tvořili nepříliš početnou skupinu lidí, kteří se znali, což vytvářelo komorní, rodinnou atmosféru. Aby ji bylo možné udržet, stala se ze vstupu do klubu velmi exkluzivní záležitost. Zájem byl obrovský, ale prostoru málo. Proto se začaly akce pořádat i jinde a ve větším měřítku. Scéna původně komorních akcí explodovala. Tuto snahu komplikovala regulace ze strany úřadů, která podmiňovala organizaci událostí licencemi. Získat ji pro acid house akce fungující stále v podstatě mimo oficiální struktury bylo téměř nemožné. Alternativa však možná byla. Jih Anglie měl potřebnou infrastrukturu v podobě sítě dálnic vhodných pro vývoz akcí mimo město. Neoficiální struktury byly rovněž na místě a v podstatě jen čekaly, až se je někdo rozhodne využít.

Alternativu představoval přechod do částečné nebo úplné ilegality. Londýn i jiná města nabízela dostatek prázdných prostor, které nebyl problém osídlit. V porovnání s dnešní realitou, kdy za sebou díky každodennímu využívání technologií zanecháváme prakticky neustále digitální stopu, díky níž je sledování našeho pohybu velmi jednoduché, byly tehdejší akce pro úřady mnohem hůře odhalitelné. Hra na schovávanou s policií byla ostatně součástí vzrušení, které s sebou organizace akcí v ilegalitě přinášela. Obecně lze říct, že úřady si moc nevěděly rady s tím, jak na nastalou situaci reagovat. Vyrobit například zfalšované bezpečnostní potvrzení o způsobilosti místa pro pořádání události nebyl problém.

Nová infrastruktura rave parties částečně redefinovala britská města i krajinu. Mdlá, každodenní realita britských měst se přes noc (zejména o víkendech) měnila v pouť za dobrodružstvím. Různé prostory přetvořené na jednu noc v rave zóny a pak samozřejmě kluby představovaly body na noční mapě, mezi kterými se dalo putovat za dobrodružstvím. Ve chvíli, kdy se rozšířily open-air party hlavně v blízkosti dálnice M 25 okolo Londýna, se staly noční výlety za hudbou skutečnými poutěmi. Samotná cesta se často ukázala být dostatečnou zábavou, když se na místo akce nepodařilo dojet. Hodiny strávené v autě s přáteli ve snaze najít nelegální party někde na okraji Londýna zakončené poslechem hudby někde na parkovišti u dálnice byly hodnotou samy o sobě.

Limity růstu

Dobrodružství v městském prostoru, byť v mnohem agresivnějším pojetí, bylo ještě před příchodem rave vlny vlastní také jiné mládežnické subkultuře, ze které se možná poněkud překvapivě v nemalých počtech rekrutovali návštěvníci rave akcí. Byli to fotbaloví chuligáni. Dnes to může působit překvapivě, ale jak jsme zmiňovali v předchozím článku, britští rowdies znali acid house ze svých dovolených na Ibize. Simon Reynolds v Energy Flash navíc poznamenává, že v Británii Margaret Thatcher nezbyl kromě fotbalového zápasu snad žádný jiný kolektivní fenomén masového rázu. Atmosféra rave akcí nebyla davové mentalitě zaplněných stadionů až tak vzdálená. Extáze pomohla rozpustit nevraživost mezi znepřátelenými klany chuligánů a rvačky vystřídala hudba a tanec. Jeremy Deller v debatě zmiňované na začátku článku prohlásil, že lidé na konci 80. let něco podobného potřebovali. Dopady hornické stávky z poloviny dekády ve společnosti stále rezonovaly. Pro lidi to byla velmi nejistá doba. Možná proto se rave těšil takové oblibě. Kluby i open-airy byly místa, která dávala zapomenout na rozdělenou společnost. Lidé se tam učili si navzájem opět porozumět, mít se víc rádi a být součástí něčeho, kde se cítili přijímáni. Pilulky lásky byly pro mnoho lidí nedílnou součástí rave akcí. Pomáhaly jim dostat se blíže k hudbě i k ostatním lidem. Zároveň však byly zárodkem problémů, protože kde jsou drogy, tam je i policie a zločin.

Subkultra rowdies navíc nikdy neměla ke zločinu daleko. Drogy spolu s fungováním mimo legální struktury vytvářely ideální podhoubí pro struktury kriminální, které se této příležitosti samozřejmě chopily. Jakmile se stal primární motivací poměrně snadný zisk, atmosféra akcí se proměnila. Začaly se objevovat konflikty, problémy s ochrankou rekrutující se často z kriminálního prostředí atd. Nazrál čas k vývozu rave akcí na pole za hranice měst. Ovšem i tato snaha uniknout tržní logice byla nakonec převálcována vidinou rychlého výdělku. Tím, že organizace rave parties nepodléhala žádné regulaci, se otevíral široký prostor pro “klamání spotřebitele“. Žádná záruka, že akce bude skutečně obsahovat to, co slibovala, logicky nebyla. Možnost vrácení vstupného rovněž neexistovala. Otevření rave scény masám s sebou přineslo jak zlomové, kolektivní zážitky, kdy na jednom poli tančily tisíce lidí jako jeden celek, tak vyhozené peníze a promarněný čas cestováním na akce, které za nic nestály.

V této fázi se již acid house scéna značně komercionalizovala a generace kolem pionýrů z Ibizy od ní dávala ruce pryč. Uniformitu masových parties sledovala s nelibostí, protože exkluzivní atmosféra komorních akcí byla dávno pryč. Tento spor mezi pravověrnými a nově příchozími konvertity se v taneční hudbě replikuje snad dodnes. Podle Siomona Reynoldse kopíruje, alespoň v Británii, přetrvávající třídní dělení tamní klubové scény. Na jedné straně stojí aristokracie uvědomělých budovatelů snad ve všech ohledech vždy minimálně o dva kroky napřed oproti working class rave pěšákům s jejich “work hard play hard“ přístupem, který pomáhá udržovat v chodu životní styl těžkých pracovních týdnů střídaných víkendovými radovánkami. Úsměvné přitom je, že obě skupiny jsou pro klubovou hudbu nezbytné a vzájemné pnutí pomáhá udržovat její dynamiku. Přes nesporné zásluhy otců zakladatelů učinila teprve masová popularita akcí z rave culture skutečně revoluční fenomén. Konec první vlny byl nicméně nevyhnutelný. První generace vyhořela a s tím, jak akce rostly, zlepšovala se i schopnost policie jejich konání překazit. Úřadům se je podařilo do značné míry potlačit. Navíc koncem roku 1989 postihl Británii výpadek dodávek extáze. Druhé léto lásky, jak se první rave vlně přezdívalo, tím definitivně končí.

Kdo je víc hardcore? Druha vlna jako zátěžový test

Zatímco generace acid house pionýrů vyklidila pole, jejich nástupci už na postindustriálním severu Anglie kovali nový, ryze britský zvuk. V té době už poměrně dobře fungovala scéna komerční rave akcí. S uvolněním licenční politiky regulující kluby, ze kterých se proto mohla stát místa otevřená celou noc, se rave rozšířil z městských center jako Londýn a Manchester do zbytku země a stal se celonárodním fenoménem.

Jestliže revoluční element “druhého léta lásky“ spočíval ve více či méně ilegálních, masových akcích, v případě druhé rave vlny to byla domácí produkce a s ní spojený systém nezávislých vydavatelství. Vybavení pro domácí studia se stalo dostupnějším. Co se produkce týče, znamenalo to kutilskou revoluci podobnou punku. Začala se vytvářet spleť regionálních sub žánrů, která už v roce 1991 generovala hit za hitem, přestože v rádiích nebylo možné podobnou hudbu vůbec slyšet.

Hudba druhé fáze rave horečky se vžila pod názvem hardcore. Vzhledem k infrastruktuře malých vydavatelství byl i hardcore kombinací různých subžánrů. Zcela zřetelný je vliv bleep techna ze severu Anglie. Svůj původ mělo ve městech jako Sheffield nebo Bradford a vyznačovalo se hutnou basovou linkou, která se pro samotný hardcore i z něj vycházející žánry stala určujícím znakem. Tamní producenti po vzoru experimentátorů z Chicaga a Detroitu zkoumali, kam až se dá využití producentské techniky posunout. Jejich voodoo spočívalo ve využití testovacích signálů nebo v nahrávání zvuků se záměrně překročenými limity hlasitosti. Vše se následně vrstvilo, opětovně nahrávalo nebo filtrovalo, dokud na druhém konci nevylezla co možná nejšílenější basa. Důraz na nízké frekvence ovlivnil celý valivý zvuk severoanglického subžánru, kterému se také říkalo bleep and bass.

Na jihu Anglie se i díky odlišné demografické skladbě obyvatelstva prosazovaly jiné vlivy. Zvukově měla hudba vřelejší nádech. Důraz na basovou linku byl silný i tam, ale místo naprogramovaných rytmů bleep techna dostávaly přednost vysamplované rytmické smyčky. Výsledný zvuk by se dal umístit někde mezi house a hip hop. Částečně jej svým popisem vystihuje i Trevor Jackson, když v průběhu online debaty zmiňované na začátku článku říká, že v Anglii se hodně lidí snažilo dělat hip hop. Jenže abyste ho mohli dělat, musíte být real. Na této zásadní podmínce mnoho ostrovních producentů ztroskotalo. Proto se přesunuli k instrumentálnímu hip hopu, od kterého už k “jihoanglickému breakbeatu“nebylo tak daleko.

Shut up and Dance: Prvními producenty kombinující samply breakbeatů z funkových desek importovaných z Ameriky s estetikou acid housu bylo na konci 80. let londýnské duo Shut Up and Dance. Tito potomci karibských imigrantů v sobě spojovali vše, co bylo pro pozdější zvuk hardcoru a rave kulturu jako celek typické – imigrantská zkušenost, detailní znalost především jamajské hudby, obdiv k hip hopové kultuře a jejím tvůrčím procesům a chuť vytvářet nové, dosud neslyšené věci. Na svých releasech tak kombinovali rap, funkové breakbeaty, dubové basové linky, rychlá tempa a party atmosféru. Shut Up and Dance byli mezi prvními, kdo v elektronické hudbě dokázali vzít americké ingredience a vytvořit z nich specificky britskou alternativu k tradičním žánrům z Detroitu a Chicaga. Jejich přínos pro hardcore a celý následný vývoj je nedocenitelný.

Spolu se striktními riffy belgického techna vznikl kombinací dvou popsaných větví britského zvuku hardcore. Hutná, valivá basa. Nasekané breakbeaty, euforické vokály a melodie ještě z acid house vlny a neživé, strojové zvuky belgického techna.  Tak by se dal shrnout dominantní žánr druhé rave vlny z let 1990-1992. 

Hardocre byl zvuk, který vládl undergroundu. Overground mezitím ovládly rave akce stadionových proporcí. Kromě velkých DJských jmen jako Carl Cox nebo Fabio a Grooverider dostávaly prostor i živá vystoupení kapel, které asi nejlépe vystihují Prodigy. Podobně jako v případě instantních acid house open-airů byl i komerční megarave zvláštní směsicí generičnosti, komerce, revoluční hudby a drogového hédonismu. Jen prostředí ilegálních akcí charakteristické neomezenou volností se změnilo v naprogramované zóny zábavy organizované tak, aby si v nich návštěvníci mohli co nejvíc užívat. S tím přišly i jiné elementy známé z dnešních festivalů jako dlouhé fronty, předražené nápoje nebo důkladné prohlídky u vstupu. Postupem času se zde zrodil pop-hardcore zvuk, který byl jednou z předzvěstí úpadku celého žánru i rave culture jako takové.

Zatímco overground začal zvukově fúzovat s líbivými popovými melodiemi a vokály, v undergroundu se zrychlovalo a přitvrzovalo. Tento trend v podstatě nastolilo už belgické techno a jeho ozvěny v ostrovní hudbě. Svůj podíl na tom dozajista měla i zhoršená kvalita drog, která se dostavila se zvýšeným odběrem. Spolu s narůstající odolností vůči těmto látkám způsobenou dlouhodobějším užíváním vyvstala potřeba navyšovat přijímané množství. Výjimkou proto nebylo několik tablet extáze za večer vhodně kombinovaných s různými multiplikátory jako LSD, speed nebo vlastně s čímkoliv, co fungovalo. Rychlejší hudba, víc drog, víc všeho. Simon Reynolds v Energy Flash uvádí, že tato pozdní fáze undergroundové hardcore scény začala připomínat jeden velký zátěžový test. Posouvání limitů vlastně provázelo hardcore od samého začátku, kdy se na postindustriálním severu Anglie soutěžilo o co nejhutnější basovou linku.

Nezkrotný venkov a technaři

Británie se velmi rychle industrializovala a už v roce 1850 žila polovina tamní populace ve městech. Výsledkem byla ztráta vztahu nebo vazeb na venkov ze strany městské populace. Dřív to byla města, kde se lidé socializovali. Během rave éry částečně přebral tuto roli venkov, který v Británii nikdy nebyl zcela kontrolovaným místem. Nikdy se ho nepodařilo zkrotit. Navzdory viktoriánským snahám se ho ani nikdy nepodařilo plně christianizovat a do jisté míry se zde uchovaly pozůstatky pohanských zvyků a rituálů. Venkovy byl vždy místem konfliktu také díky tomu, že byl domovem mnoha skupin žijících na okraji společnosti. Travellerská tradice celých konvojů vozidel vznikla právě na venkově. Pro úřady představovaly hrozbu. Poté, co byl těmto nomádům odepřen přístup na každoroční slavnosti slunovratu na Stonehenge nebo na Glastonbury festival, kde měli do roku 1990 vstup zdarma, začalo napětí na venkově sílit. Spojení techno soundsystemů s konvoji travellerů k nim přitáhlo pozornost. Hudba přitom v této subkultuře hrála důležitou roli vždy, jen žánrově se nejednalo o techno. Nejznámějším z kočovných soundsystemů byl SpiralTribe, který se k travellerům přidal v létě 1991. Vznikla tím free techno scéna charakteristická pozoruhodnou aliancí techno nomádů a městských ravers otrávených z komerční formy jejich oblíbeného žánru. Částečně se jednalo o návrat k ilegálním akcím z počátků rave vlny ve Spojeném království.

Tato pozdní odnož rave culture vytvářela zajímavé spojení mezi soundsystemy, ravers a venkovem, které nabourávalo jakoukoliv idealizovanou představu o Británii. Samotné konvoje i jimi pořádané akce připomínaly svým fungováním systém středověké ekonomiky. Mnoho lidí se živilo řemesly a obchod fungoval částečně na směnném principu. Jednalo se tak do značné míry o cirkulární, uzavřený systém. Návštěvníci z měst však byli vítaný zdrojem příjmů. Obě skupiny vytvořily efektivní alianci sjednocenou zálibou v hudbě, v drogách a také požadavkem co největší svobody. Vyvrcholením tohoto spojenectví byla open-air akce biblických rozměrů poblíž obce Castlemorton u hranic s Walesem. Návštěvnost, která se odhadovala na několik desítek tisíc, překročila veškerá očekávání. Pro úřady už se však jednalo o příliš velkou akci na to, aby jen nečinně přihlížely. Svou velikostí a živelnosti je přiměla zakročit tak, aby se už nic podobného nikdy neopakovalo. Přestože Castlemorton představoval pouze jednu větev rave scény, jeho dopad velkou měrou přispěl k úpadku celého ostrovního fenoménu. Hardcore underground se díky svému zběsilému tempu začal přehřívat a propadat do temnoty. Legální, komerční akce splynuly s mainstreamem a výjezdům techno konvojů na venkov byl nadobro konec. Rave sen o lepším světě se pomalu rozplynul. Soundsystemy proto následně vyvezly travellerskou techno fúzi do zbytku Evropy, kde zmutovala do podoby ilegálních teknivalů. Českou reinkarnací byl mytický CzechTek.

Rave v širším kontextu

Rave akce představovaly největší shromáždění lidí od hornické stávky v polovině 80. let. Úřady proto začala kumulace lidí takového rozsahu znepokojovat, přestože na rozdíl od stávky neměla politickou, ale sociální povahu (výjimku představovala do jisté míry politická kultura travellerů). Obecně šlo hlavně o radost a užívání si přítomnosti. Zatímco rodiče této generace zadržovala policie kvůli aktivitám spojeným s hornickou stávkou, u jejich dětí to bylo z toho důvodu, že šli za zábavou. Autority se bály mladých lidí a něčeho, čemu nerozuměly. Jerremy Deller ve svém dokumentárním filmu Everybody in the Place pokládá rave culture za záblesk digitální budoucnosti, kterou dnes považujeme za samozřejmost. Místa konání akcí se oznamovala na poslední chvíli. Jejich atmosféra i propagace působily jako brány do budoucnosti. Kombinovaly totiž technologii s mytickými symboly, což působilo tak, že budoucnost musí na některém z polí nebo v jednom z opuštěných skladů dřív nebo později sestoupit mezi ravery. Podle Dellera byl rave součástí přechodu k digitální společnosti – příprava na ni. Tuto myšlenku dále rozvíjí ve spojitosti s hornickou stávkou. 

80. léta v Británii ani rave nelze bez hornické stávky, která se odehrála přímo uprostřed dekády, pochopit. To, co následovalo po ní, bylo vyrovnávání se s jejími důsledky. Rave akce, hlavně na severu Anglie, probíhaly často v opuštěných průmyslových budovách, kde se donedávna pracovalo. Vlivem strukturálních změn v ekonomice však ztratila tato místa svůj význam. Byla prázdná a připravená k novému využití. Podobně jako továrny v provozu byly i rave akce místem plným hluku, kde bylo horko a špína. Ve stejných místech, kde jejich předkové chodili do práce, se mladí lidé nyní socializovali. Deller to popisuje jako vyrovnání se s důsledky hornické stávky. Jako masový rituál, který symbolizoval loučení se s Anglií jako s průmyslovou zemí a její přechod k ekonomice orientované na služby.

Konec masové rave culture však neznamenal konec kultury spojené s elektronickou hudbou, v Británii ani jinde v Evropě a ve světe. Obrovská erupce, kterou rave způsobil, v následujících letech vedla ke vzniku spousty nové hudby vycházející z hardcoru a infrastruktury fungující v mnoha ohledech do dnešních dní, od distribuce hudby přes fungování klubů až po specifický jazyk. Je třeba podotknout, že největší dopad zanechal rave právě v Británii, zatímco v kontinentální Evropě si elektronická hudba žila vlastním životem a trendy poznamenávající její podobu vznikaly především v metropolích jako Berlín nebo Amsterdam. Kontinentální kultura kolem elektronické hudby by samozřejmě bez rave culture neexistovala, přesto znamenala výlučně britská zkušenost velmi odlišný vývoj. Zejména se jednalo o hudbu, která dominovala na akcích, a způsob, jakým o hudbě a kultuře s ní spojené lidé přemýšlejí. 

Kontinentální kultura kolem elektronické hudby by samozřejmě bez raveu neexistovala, ovšem výlučnost britské zkušenosti znamenala velmi odlišný vývoj především, co se týče hudby, která dominovala na akcích, a způsobu, jakým o hudbě a kultuře s ní spojené lidé přemýšlejí.

Následující části se zaměří primárně na post-rave vývoji v Británii, bez nějž nelze plně pochopit řadu dnešních podob elektronické hudby. Ačkoliv v klubovém prostředí v současnosti dominují evropeizované podoby klasických žánrů jako house a techno, z našeho pohledu dlouhodobě nejzajímavější věci pocházejí právě z Británie. Klíčem k pochopení dnešních podob elektronické hudby je tak na jedné straně porozumění fenoménu rave culture a na druhé straně povědomí o vývoji následujícím po konci druhé rave vlny. Pro tento vývoj se vžil pojem Simona Reynoldse hardcore continuum a ačkoliv se nejedná o koncept univerzálně přijímaný, podle nás představuje nejsrozumitelnější a nejucelenější výklad toho, co vystřídalo rave. Kontinuu vývoje britské klubové hudby od začátku 90. let do současnosti se budeme věnovat v následující části.

Předchozí Další článek